Původ a historie
Domovem tohoto plemene je Frísko v severní části Holandska. Ve své vlasti se těší velkému obdivu a lásce. Černý frís, pocházející patrně z divokých lesních koní, zaujímá významné místo jak v lidské historii, tak mezi koňskými plemeny Evropy. Například norský Døle Gudbrandsal, oldenburský kůň, který vznikl hlavně díky fríské krvi nebo angličtí fellský a daleský pony či později prostřednictvím staroanglického vraníka, ovlivnil i chladnokrevného shirského koně. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně. Už Římané jako historik Tacitus (asi 55-120 n.l.) se
zmiňují o fríských koních jako o silných, pracovitých všestranně užitečných, ovšem v jejich očích byli oškliví.
O tisíc let později se jejich vzhled zlepšil a tato silná, učenlivá a otužilá zvířata nosila fríské a německé rytíře na křížové výpravy. Plemeno se zlepšilo stykem s orientálními koňmi, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a také později s přílivem andaluské krve dokud roku 1609 Holandsko nezískalo nezávislost na Španělsku.
Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v okolních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. Ale zájem o kočárové koně klesal, a tak byli kříženi s klusáky. A i přes svou výjimečnost fríský kůň téměř v
yhynul. Proto byla roku 1879 ustanovena plemenná kniha, avšak ani díky ní se chov nedokázal zcela obnovit, počty koní se opět snižovali a v roce 1913 zbyli pouze 3 hřebci. Zlom nastal roku 1915, kdy byla plemenná kniha rozdělena a kříženci a cizí koně byli vedeni odděleně. Také bylo zavedeno zpětné číslování a to pouze černých koní. Krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský" díky nizozemské královně Beatrix.
Popis a vlastnosti
Moderní fríský kůň je vždy vraník (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílí odznak) a v kohoutku měří mezi 155 a 160 cm. Dospívají poněkud později, až mezi 4.-5. rokem. Hlava je dlouhá s jemnými rysy, inteligentním výrazem a vyjadřuje veselou, o
chotnou, milou povahu plemene. Uši jsou krátké. Krk je elegantně klenutý zvýrazněný dlouhou hustou vlající hřívou. Trup má silný a hluboký odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži (Frísové jsou silní, ale ne tak masivní jako těžká plemena). Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď je charakteristicky skloněná a někdy poněkud nízká, ocas je velmi bohatý a nízko nasazen. Nohy jsou krátké, silné s dobře utvářenými kvalitními kostmi. Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Kopyta jsou nižší tmavé rohoviny a nenáchylné k chorobám.
Fríský kůň se v současnosti chová ve třech liniích:
Barokní - nejméně chovaný typ
Střední - univerzální - nejrozšířenější, vhodný pod sedlo i do zápřahu
Moderní - jedná se o "lehčího" fríse, velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využíván pro drezurní ježdění.
Využití
Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také k práci na venkově a nyní je oblíbeným kočárovým koněm. V dnešních dobách se však fríský kůň používá i jako drezurní kůň, kde je díky své eleganci a temperamentu velice dobrý. Využití nalezne i v parkuru, ale jen v nižších stupních obtížnosti. Dávno už ovšem pominuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví.
Zajímavosti
Vznešené držení těla fríse z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti. Tito koně byli součástí šestispřeží táhnoucího nizozemský královský kočár při zahajovací ceremonii Světových jezdeckých her v Haagu v roce 1994.
